pondělí 31. srpna 2015

Filmové akce v Praze - září 2015

Zářijové alternativy k bídné nabídce klasických kin, které by mohly uspokojit potřebu chudáků cinefilů po jejich měsíční dávce filmů na velkém plátně.


Kdy: 2. - 11. 9. 2015
Kde: Evald

Skandinávský dům ve spolupráci s komorním kinem Evald uvede čtyři filmy (po jednom z každé severské země), které jsou na domácí půdě všeobecně známé a populární, ale o kterých nikde jinde nikdo nikdy neslyšel. Pravděpodobně půjde o komedie s národně typickým humorem, který je zárukou oblíbenosti u domácího masového publika, ale který zbytku světa moc neříká. Kdyby se dělala podobná přehlídká o českých "kultovních" filmech třeba ve Stockholmu, tak by se pouštělo Slunce, seno, Hogo fogo Homolka, Pelíšky a Jedna ruka netleská. 

Douťasovo doporučení: Osobně mám severské filmy rád, takže kromě finské šílené komedie o Uunovi Turhapurovi, která je devátým dílem z devatenáctidílné (!) série, bych ostatní tři filmy klidně risknul. 



Kdy: 8. - 12. 9. 2015
Kde: Lucerna

Čtvrtý ročník Festivalu filmů zemí ASEAN, jehož patronem je režisér a herec Pet Jákl, představí pouhých pět filmů (po jednom z Malajsie, Indonésie, Thajska, Filipín a Vietnamu), takže spíš než o plnohodnotný festival jde jen o menší přehlídku, která chce aspoň ukázat, jak filmy z takto exotických zemí vůbec vypadají. Mé zkušenosti s asijskými filmy se omezují spíš na Japonsko, Koreu, Čínu a Blízký východ, takže nemůžu posoudit, jak moc je tento výběr reprezentativní, ale spíše to vypadá na průměrnou žánrovou produkci.

Douťasovo doporučení: Jediný film, na který bych zvažoval zajít, jsou filipínské Bambusové květy, které se zdají být alespoň hezky a zajímavě natočené. Ostatní filmy vypadají jako jeden velký kýč.


Program letních kin

2. 9.   Kulový blesk (Nákladové nádraží Žižkov)
         Terminátor Genisys (Letní kino v Karlíně)
5. 9.   Velká nádhera (Výletní kino Smíchov)
         Daleko od hlučícího davu (Letní kino v Karlíně)
6. 9.   Nenasytná Tiffany (Letní kino v Karlíně)
         Dannyho parťáci (Letní kino v Riegerových sadech)
7. 9.   Prázdniny v Římě (Nákladové nádraží Žižkov)
         Gran Torino (Letní kino v Riegerových sadech)
9. 9.   Příchozí z temnot (Nákladové nádraží Žižkov)
11. 9. Vrchní prchni (Nákladové nádraží Žižkov)
13. 9. Habermannův mlýn (Letní kino v Riegerových sadech)
         Volný pád (Letní kino v Riegerových sadech)
16. 9. U konce světa (Nákladové nádraží Žižkov)

Douťasovo doporučení: Sázkou na jistotu je Sorrentinova Velká nádhera nebo Eastwoodův Gran Torino, pro milovníky klasiky pak Prázdniny v Římě s překrásnou Audrey Hepburn. Pro skutečné fajnšmekry je Příchozí z temnot, čerstvě rekonstruovaný film Jana Stanislava Kolára v podobě v jaké byl vysílán ve 20. letech (projekce s živou hudbou). Osobně možná zajdu na Volný pád s Michaelem Douglasem, nebo na U konce světa, britskou komedii od nerdíka Edgara Wrighta, které jsem už dlouho chtěl vidět, ale ke kterým jsem se zatím ještě nedostal. 

 
      

čtvrtek 27. srpna 2015

Září v kinech

V září náš čeká v kinech hodně velká bída. Jediné, na co se jde trochu těšit, jsou staří dobří Vetřelci, většině ostatních věcí bude lepší se vyhnout...




MŮJ PROGRAM NA ZÁŘÍ

Vetřelci  
Kultovní sci-fi, které viděl v televizi nebo na videu snad každý, ale málokdo ho měl možnost vidět i na plátně. Cameronovo pokračování Scottova temného sci-fi hororu je sice o dost akčnější, ale Gigerovy nesmrtelné designy působí snad ještě děsivěji než v jedničce. Vetřelci jsou tak po právu považováni za jedno z nejlepších filmových pokračováních, které kdy vzniklo. Projekce jsou zatím naplánovany od 1. do 9. září v kinech Světozor, Mat, Aero a Bio Oko.


Love 
Porno ve 3D? To si nemůžu nechat ujít! Obzvlášť pokud je od takového experimentálního prasáka jako je Gaspar Noé. Love bude záležitostí pro hodně otrlé diváky a můžeme jen doufat, že bude Noé o něco milosrdnější než ve svém nechvalně známém nekompromisním Irreversible, ze kterého si Monica Bellucci musela odnést doživotní trauma ze špatně osvětlených podchodů. Love stejně jako Irreversible vyhnalo při premiérovém promítání v Cannes velkou část díváků ze sálu, takže se máme na co těšit. 


Everest
Tenhle horolezecký survival asi nenabídne nic originálnějšího, než klasickou bandu fousáčů, která se snaží vylézt na horu a slézt dolů, ale vzhledem k superchudé zářijové nabídce a solidnímu obsazení (Jake Gyllenhall, Josh Brolin, Keira Knightley, Robin Wright, Emily Watson) jsem se rozhodl dát tomu šanci. Režie se ujal do Hollywoodu přesídlený Islanďan Baltasar Kormákur, jehož pár ranných filmů jsem viděl a vůbec nebyly špatné.



FILMY, KTERÉ JDOU MIMO MĚ

Nikdy není pozdě
Rodinná hudební dramadie o zestárlé rockové zpěvačce a jejích neurovnaných rodinných vztazích. Film pro ty, co mají rádi klasické hollywoodské dojáky a Meryl Streepovou.  

Straight Outta Compton
Pokud vám stejně jako mě jména Ice Cube, Dr. Dre nebo Eazy-E nic neříkají, tak pro vás tenhle film asi nebude. Pro fanoušky hip hopu a skupiny NWA je tenhle hudební biopic povinnost.


Labyrint: Zkoušky ohněm
Druhé pokračování série podle knih Jamese Dashnera, které se řadí do žánru young adult fantasy. První díl byl podle hodnocení spíš průměrný a na americkou premiéru film ještě čeká, takže těžko říct, jak to tentokrát dopadlo. Avšak podobně jako u Hunger Games a jejich nápodob, které se v poslední době vyrojily, se míjím s cílovou skupinou, takže jak to dopadne, mě vlastně ani nezajímá.


Marguerite
Francouzská komedie o zámožné ženě, která žije v sebeklamu, že je nadanou operní pěvkyní, přičemž zpívá úplně falešně. Podle traileru půjde o klasickou francouzskou oddechovku. Vzhledem k tomu, že mi jméno režiséra Xavier Gianolli nic neříká a o opeře nic nevím, tak Marguerite asi vidět nepotřebuju.


Dokumenty
Září nám přinese hned čtyři dokumentové premiéry. Pro architekty tu je Mánes na vodě, časosběrný dokument o budově Mánes, pro zájemce o fotografii dokument Očima fotografky o slavné fotografce Zuzaně Mináčové, který natočil její syn Matěj Mináč, známý pro svůj dokument o Nicholasu Wintonovi Síla lidskosti. Pro ty, které zajímá česká undergroundová scéna, je tu dokument Takovej barevnej vocas letící komety o Filipu Topolovi a kapele Psí vojáci, a konečně pro ty, které zajímá odvrácená tvář české poválečné minulosti, tu jsou Boží mlýny, které rekonstruují vznik železné opony a dokumentují osudy lidí zastřelených českou Pohraniční stráží.     



ČEMU SE VYHNOUT

We are your friends
Jak rychle a bez práce zbohatnout a přitom mít ze života jednu velkou party? Staň se slavným DJem! Tak by se dalo shrnout poselství filmu, na kterém je už z traileru vidět, že nepokrytě míří na první signální dnešních teenagerů.   

Kurýr: Restart
Přepálená francouzská akce, která se snaží oživit sedm let mrtvou akční sérii Kurýr. Good luck, bez Jasona Stathama to půjde dost těžko. Z traileru se zdá, že půjde o předraženou reklamu na Audi v rádoby efektním nadužívaném slow motionu. 

Úžasný Boccacio
Zbytečná adaptace Boccaciova Dekameronu od pro většinu smrtelníků neznámých bratří Tavianiů. S největší pravděpodobností půjde o dvě hodiny čisté nudy. Pokud chcete vidět Dekameron, pusťte si raději verzi od Pasoliniho z roku 1971, která sice taky není nic extra, ale filmově bude určitě hodnotnější.

Sinister 2
Jako většina hororových pokračování, ani Sinister 2 není nic originálního a jeho jediným účelem je vytahat z lidí peníze na recyklovaném nápadu. 

Gangster Ka
Gangster Ka se nejspíš zařadí po bok dalších nepovedených českých pokusů o žánr akční krimi (Vendeta, Kajínek, Zejtra napořád). Žádné známé herecké tváře a televizní režisér Jan Pachl jeho šance příliš nezvyšují. Možná se dočkáme překvapení, ale spíš ne.  


American Ultra
Přestože kombinace Jesseho Eisenberga a Kristen Stewart může někomu přijít lákavá, tak American Ultra nemá krom stupidity nic moc nabídnout. Zvažte sami, fakt potřebujete vidět film o zhuleném prodavači, ze kterého se stane vraždící stroj, poté co je "aktivován" CIA, u které prodělal supertajný výcvik, který si sám nepamatuje? Ale no tak... 


Hotel Transylvánie 2 a Mune - Strážce měsíce
Dva animované filmy, které nemají příliš velké ambice oslovit i dospělé publikum. Pokud z nějakého důvodu potřebujete vidět něco animovaného (a V hlavě jste už viděli), tak si spíš zajdětě na transylvanská strašidla, animace Muneho vypadá zcela nekoukatelně.


   

úterý 25. srpna 2015

Dárek

Dárek je asi to nejlepší, co v srpnu a v září v kinech uvidíte. Tento brilantní psychologický thriller, jehož hutná atmosféra dosahuje téměř fincherovských kvalit, byl napsán a překvapivě dobře zrežírován talentovaným australským hercem Joelem Edgertonem, který si ve svém režisérském debutu rovnou vyšvihl i jednu z hlavních rolí. Jestli jste Dárek ještě neviděli a jestli máte rádi tenhle typ filmů, tak nečtěte dál, nekoukejte na trailer a jděte rovnou do kina, protože tady přesně platí, že čím míň dopředu víte, tím víc si film užijete.



Ústřední dvojicí je mladý manželský pár – Simon (Jason Bateman), úspěšný obchodní zástupce ve velké firmě, a Robyn (Rebecca Hall), interiérová designérka na volné noze. Dvojice se zrovna přestěhovala z Chicaga do Kalifornie, kde se Simonovi otevřela nová kariérní příležitost. Simon je klasický americký ambiciózní kariérista, pro kterého je svět boj, ve kterém je člověk buď úspěšný vítěz nebo poražený looser, nic mezi tím. Z náznaků se postupně ukáže, že pár má za sebou bolestnou epizodu nevydařeného těhotenství, Robyniných depresí a závislosti na antidepresivech, kterou by stěhování a změna bydlení mělo pomoci překonat. Při vybavování nového domu narazí Simon na bývalého spolužáka Gordona (Joel Edgerton), který se s podezřelým zájmem začne o Simonův život zajímat. Přestože si nikdy nebyli nijak blízcí (Simon si ani nedokáže zařadit jeho tvář, když se poprvé potkají), začne Gordon Simona s Robyn bez pozvání navštěvovat, nosit jim dárky, které nechává zabalené přede dveřmi, nebo nabízet pomoc s různými domácími pracemi, což ve spojení s jeho podivností a společenskou neobratností začne být páru brzy nepříjemné. Jak mu citlivě říct, že o jeho společnost nestojí, i když se k nim chová tak mile? A o co Gordonovi vůbec jde?

Nepříliš povedený trailer dává tušit, že půjde o klasický stalker horor, což má ale k realitě daleko. Dárek je totiž čistokrevný thriller, který vás svoji znepokojivě napínavou atmosférou úplně vtáhne. Herecké výkony Edgertona, Batemana a Hallové jsou překvapivě výborné, a to i přesto, že bychom tyto herce co do známosti zařadili do "kategorie Kevina Bacona", tedy že hráli ve spoustě filmech, jejich obličej je nám nesnesitelně povědomý, ale na jejich jméno by jsme si za boha nevzpomněli. Herecký projev všech tří je velmi přesvědčivý a realisticky umírněný, přitom je ale z jejich gest a pohledů znát, že jejich postavy něco nevyslovitelného tíží, že se pod fasádou normálnosti skrývá něco dalšího, něco znepokojivého s potenciálem rozmetat jejich klidný svět a jejich spokojené životy. Prosklené prostory moderního domu, kde se odehrává většina děje, jsou perfektně využity k navození onoho nepříjemného pocitu, že můžeme být kdykoliv kýmkoliv pozorováni, toho pocitu, který získáme v tom samém momentu, kdy si ho poprvé připustíme. Toto je dále umocněno umístěním a pomalými, jakoby kradmými, pohyby kamery, díky které se dokážeme vcítit jak do role skrytého pozorovatele, tak do nepříjemného pocitu pozorovaných.

Jediné, co bych Dárku vytknul, je pár zbytečných samoúčelných lekaček a vedlejší dějovou linku, která dělá vše černobílejší, než by muselo být. Ale i přesto jde o vynikající režisérský debut, za který si Joel Edgerton zaslouží palec nahoru. Víc už neprozradím, jděte do kina! 

Douťasovo doporučení:
Dárek je film, který se vymyká běžným představám o nenáročné letní zábavě a hrozí mu tak, že kiny bez větší pozornosti prošumí. A to by byla určitě škoda, takže si udělejte radost a zajděte si na něj. Stojí to za to.

čtvrtek 13. srpna 2015

Iracionální muž

Woody Allen, nejslavnější newyorský neurotik, nás se železnou pravidelností už přes 30 let zásobuje jedním filmem ročně. Letos mu bude osmdesát, přesto už pracuje na dalším filmu a televizním seriálu zároveň, takže elánu má očividně pořád dost. S takovouhle produkční frekvencí se pak není co divit, že kvalita jeho filmů, obzvláště posledních pár let, hodně kolísá. Vždyť po sotva koukatelném Do Říma s láskou, kdy jsem nad Woodym téměř zlomil hůl, dokázal natočit brilantní Jasmíniny slzy, jeden z nejlepších filmů 2013! A jak tedy dopadl Woodyho letošní projekt Iracionální muž, lehce úsměvné drama o vyhořelém profesorovi filozofie? Bohužel, moc dobře ne. Dokonce až tak, že na křivce Woodyho sinusoidní tvorby nemá Iracionální muž daleko k maximu její záporné amplitudy.

U svých negativních recenzí se příliš nesnažím nespoilovat, protože samozřejmě očekávám, že na mě dáte a že po přečtení na film nepůjdete. Hardcore fanoušky Woodyho Allena tedy upozorňuji, že text obsahuje spoilery.

irrational-man-woody-allen-810x486.jpg (810×486)

Profesor filozofie Abe Lucas (Joaquin Phoenix) přijel na Rhode Island, aby na zdejší univerzitě odučil jeden letní kurz. Lucas má mezi akademiky pověst kontroverzního myslitele, který má na svém kontě několik úspěšných publikací, a jeho příjezd na Braylin College je tak očekávanou událostí. Místo sebejisté akademické celebrity ale dorazí impotentní zamindrákováný špekoun s tvůrčím blokem, kterého v životě nic krom skotské single-maltky netěší. Jako ztracená existence na sebe strhne pozornost hned dvou žen trpících různým stupněm spasitelského komplexu. Vdané profesorky přírodních věd Rity (Parker Posey), která svému manželovi zahýbá, kde může, a která svoji vyzrálou sexuálně agresivní taktikou dostane pasivního Abea do postele hned při jejich druhém nebo třetím setkání (jen aby ke své smůle zjistila, že toho v posteli moc nepředvede); a naivní studentky Jill (Emma Stone), která pro románek s vyžilým a rozervaným profesorem neváhá opustit svého dlouhodobého přítele. 

Abe tráví s Jill více času, než by pro profesora a jeho studentku bylo zdrávo. Jednoho dne, když sedí spolu v kavárně, vyslechnou náhodou cizí rozhovor, kdy si matka stěžuje na úplatného soudce, který chce její děti svěřit do péče bývalému manželovi. Abe rozhořčen nespravedlností světa se rozhodne jednat, zosnovat vraždu soudce a udělat tak svět lepším místem. Toto rozhodnutí, které nazývá existenciálním aktem, mu vrátí smysl života, a to nejen z přesvědčení, že se stane strůjcem pozitivní změny, ale i ze vzrušení, které mu plánování hitchcockovsky dokonalé vraždy přináší. Tato rozhodnutí ho vnitřně osvobodí. Najednou zjistí, že se může konečně volně nadechnout, začne znovu psát a po roce bez sexu si najednou užívá jak s vdanou profesorkou, tak se svou studentkou. Jak to celé dopadne, není třeba prozrazovat. 

Problém Iracionálního muže je ten, že není téměř vůbec vtipný. Většina rádoby humorných scén vyšumí do ztracena a nezachrání je ani lehký jazzový klavírní soundtrack (který mi neodbytně připomínal hudbu ze staré hry Transport Tycoon). Film se tak potácí mezi komedií a dramatem, avšak pořádně nefunguje ani jako jedno. Scény, které by měly z diváků vykutat nějaké emoce, jsou zkrátka špatné a nezlepší je ani přehrávající velkooká žaboústá Emma Stone. Joaquin Phoenix, jeden z mých oblíbených herců, nemá moc co hrát a jediné, čím tak může oslnit, je poctivě vypracované pivní panděro. Filmy Woodyho Allena bývají alespoň chytré, když už nic jiného. Iracionální muž si na chytrý film ale jen hraje a ve výsledku je stejně pseudo-intelektuální jako čerstvý vysokoškolák po prvních třech přednáškách. Můžete namítnout, že Woodyho nejlepší filmy jako Annie Hall nebo Manhattan stojí na odkrývání snobského smart-ass-ismu, ale Iracionální muž je tak intelektuálně mělký, že se ani o žádné odkrývání nepokouší. Například konstrukce, jakou si profesor filozofie pro sebe ospravedlní vraždu jiného člověka, je tak primitivní, že mu ji dokázala rozebrat i jeho vlastní studentka. Žádné zajímavé argumentace, která by nás mohla zviklat k podobně nebezpečnému uvažování, se nedočkáme. Woody navíc rezignuje na jakoukoliv snahu vyprávět i obrazem, čímž se sled exteriérů, interiérů, procházek, kaváren, obědů, večeří, ložnic a prázdných tříd degraduje na bezobsažné kulisy sloužící nepříliš obsažným dialogům.                   

Douťasovo doporučení:
Woody Allen je už starší pán, takže buďme tolerantní a dejme mu ještě šanci, s čím přijde příští rok. A mezitím nechme Iracionálního muže postrádajícího smysl existence v klidu prošumět kolem.

4/10 


středa 12. srpna 2015

V hlavě

Na pixarák bych sám od sebe do kina nejspíš nešel, ale když s tím za mnou přišli kamarádi, ať na to zajdeme společně, tak jsem nemohl odmítnout. Většinou jsem to totiž já, kdo tahá ostatní do kina na filmy, na které by sami od sebe nešli, takže aspoň zkusím, jaké to je. Navíc hodnocení a recenze to mělo všude skvělé, k tomu jsem si vzpomněl, jak se mi líbil Wall-E, a nakonec jsem se tak na Inside Out docela těšil (český název „V hlavě“ je pro souvislý text takový neohrabaný). Kinodistribuce mě tentokrát velice potěšila, protože pustila do kin i dostatek nedabovaných kopií, takže aspoň v Praze nebyl problém vidět film v původním znění. 


Základní příběhová linka je prostinká. Jedenáctiletá holčička Riley se stěhuje z Minnesoty do San Francisca, kde její tatínek získal nabídku na lepší práci, a středobodem filmu je pak to, jak se Riley s touto změnou vyrovnává. Žádná mluvící zvířátka, roboti, superhrdinové, či jiné antropomorfizované objekty, žádné bláznivé eskapády a neuvěřitelná dobrodružství, jen jednoduchý příběh ze života, kterým si denně prochází tisíce rodin (obzvlášť v USA, kde je stěhování za prací na denním pořádku). Většina filmu se přitom odehrává přímo v hlavě malé Riley, kde personifikované emoce ve formě animovaných postaviček řídí každý její krok. Máme tu žlutomodrou Radost, která všemu šéfuje, červený hranatý Vztek, fialový Strach, který vypadá jako nervózní komár s motýlkem, zelená Nechuť, která se krom znechucení stará i o to, aby byla Riley mezi ostatními dostatečně cool, a modrý (teda spíš modrá) Smutek ve svetru s rolákem a tlustými brýlemi. Tyto hlavní emoce sídlí v jakémsi velíně, odkud pomocí ovládacích panelů ovládají malou Riley. Zatímco svět venku je ztvárňován s přísným realismem, svět Rileyiny mysli je jednou velkou designovou omalovánkou, kde se představivostí rozhodně nešetřilo. Vzpomínky jsou svítící orby zabarvené barvou převládajícího pocitu, které procházejí každodenním třízením, kdy některé se přesunou do skladu dlouhodobé paměti, který připomíná velké barevné bludiště, jiné jsou vyhozeny do propasti zapomnění, a výjimečně se některá z nich stane klíčovou vzpomínkou, která napájí jeden z ostrovů osobnosti, které definují Rileyin charakter. Celou mysl pak objíždí vlak myšlenek, je tu centrum představivosti Imagination Land, nebezpečná zóna abstraktního myšlení, továrna na sny, která je v podstatě filmovým studiem, a samozřejmě nebezpečné podvědomí plné potlačených strachů.     


Pixar konečně přišel na to jak natočit ideální rodinný film. Ponechat jednoduchý příběh, dát dětem někoho, s kým se mohou identifikovat a komu mohou fandit, a přitom se zaměřit více na dospělé platící publikum. Je sice pravda, že téměř všechny filmy od Pixaru dokáží oslovit všechny generace, ale Inside Out je pravděpodobně tím nejdospělejším, s čím Pixar v poslední době přišel. Vyobrazení myšlenkových pochodů zůstává přes všechnu vloženou fantazii psychologicky docela přesné, a například sekvence, kdy postavičky prochází centrem abstraktního myšelní a mění své tvary, musí být pro malé děti naprosto nepochopitelná. Krátká exkurze do mysli tatínka a maminky při rodinné večeři je navíc vtipným mikro-vhledem do fungování rodinných vztahů. Ačkoliv dění v hlavě je vždy dramatické a napínavé, tak jeho přenos do skutečného světa je příjemně civilní. Animace je jako tradičně špičková, části odehrávající se mimo hlavu Riley nejsou pitvořivé, ale hezky umírněné, emoce v obličeji krásně zřetelné, ale nijak přehnané, a části zvnitřku jsou zábavně nápadité a nádherně barevné.

Jediné, co mi u Inside Out trochu chybělo bylo zastoupení širší škály emocí, ale chápu, že pro přehlednost to asi jinak udělat nešlo. Možná jen Nechuť (Disgust) by šla vyměnit, nebo aspoň nazvat trošku jinak, třeba Coolness, protože spíš než znechucení představovala potřebu zapadnout do kolektivu. Čistě pro pobavení dětí pak sloužil Rileyin fiktivní kamarád Bing Bong, který se svou otravností blížil ikonickému Jar Jaru Binksovi. Ale to nic němění na tom, že V hlavě je pravděpodobně nejlepším animákem letošního roku. Podle nadšených ohlasů diváků i kritiků se zdá, že o Oscarovi za nejlepší animovaný film je už nejspíš rozhodnuto.

Douťasovo doporučení:
Perfektní rodinný film, který by se mohl líbit i těm, kteří normálně animované filmy moc nemusí. 

8/10



úterý 11. srpna 2015

Mission: Impossible - Rogue Nation

Po Jurském parku 4 a Terminátorovi 5 přišlo do kin páte pokračování špionážní akční série Mission: Impossible - Rogue Nation (normálně sice uvádím české názvy filmů, ale "národ grázlů" mi přijde tak debilní, že tentokrát udělám výjimku). Hlavním trademarkem této franšízy jsou samozřejmě Tom Cruise a šílené kaskadérské kousky bez kaskadérů, kterých se dočkáme i nyní.  


Impossible Mission Force je na popud ředitele CIA (Alec Baldwin) rozpuštěna pro její vysoké náklady, rizika a nízkou míru veřejné kontroly. Její zaměstnanci jsou převedeni pod CIA, agenti v terénu mají opustit své mise a hlásit se nové centrále. Ethan Hunt (Tom Cruise) zrovna shromažďuje důkazy o existenci tajemné organizace zvané Syndikát, kterou podezřívá ze série nenápadných teroristických útoků, a své vyšetřování nehodlá přerušit. Musí se tak spolehnout na pár přátel z minulých dílů, kteří mu kryjí záda před CIA, která po něm rozjela celosvětové pátrání. Jak už se stalo v M:I sérii tradicí, Ethana zavede jeho mise hned do několika zemí (natáčelo se v Rakousku, v Anglii a v Maroku), které poskytují správně exotické pozadí skvěle natočeným akčním scénám. Kromě svých starých známých Brandta (Jeremy Renner), Benjiho (Simon Pegg) a Luthera (Ving Rhames) Ethanovi pomáhá ještě dvojitá agentka Ilsa (Rebeca Fergusson), jejíž pravou loajalitou si nejsme až do konce filmu jistí. A jak to všechno dohromady funguje? Překvapivě velice dobře. Dokonce tak dobře, že bych neváhal označit Rogue Nation za nejlepší akční blockbuster letošního léta (když nepočítám Mad Maxe, který měl premiéru v květnu).

Za prvé, celý příběh funguje velice dobře – akční scény a scény rozvíjející jednotlivé charaktery a vztahy mezi nimi jsou perfektně vyvážené, akce není samoúčelná, celé to hezky odsejpá a přitom se v ději člověk neztrácí. MI 5 navíc nechybí ani sebeironie a nadhled, například ve scéně, kde se má Ethan potopit bez kyslíku do super zabezpečeného podvodního sejfu. Benji vypráví Ilse, že to pro Ethana bude hračka, že už zvládl daleko krkolomnější kousky, zatímco sám Ethan se při představě free-divingu v trezoru, ze kterého není úniku, příliš nadšeně netváří.

Za druhé, herecké obsazení je bezchybné. Ústřední čtveřice Cruise, Pegg, Renner a Rhames jsou všichni dobře sehraní už z minulých dílů a Alec Baldwin jako šéf CIA je ve své roli bezchybný jako vždy. Největším překvapením pak je Rebeca Fergusson, relativně neznámá švédská herečka, ktrerá si svoji roli dvojité agentky očividně užívá a je jedním z highlightů celého filmu. Také bych rád poděkoval scénáristům, že nás ušetřili zbytečných romancí a že vztah mezi Ilsou a Ethanem nechali na profesionální úrovni.           

A konečně za třetí, akční scény a Cruisovy kaskadérské kousky. Tom Cruise je kromě své scientologické víry známý tím, že i ve svých 53 letech si dělá většinu kaskadérských kousků sám. Tentokrát navíc byl i producentem a do většiny šílených věcí se tak navezl sám. Hned úvodní scéna, která je i v traileru, kdy se Cruise drží boku vzlétajícího letadla, je jedním z nejšílenějších stuntů, které kdy předvedl. Scéna byla natáčená na osmkrát a letadlo s plandajícím Cruisem se dostalo až do výšky 1,5 kilometru. Při natáčení podvodní scény, kterou jsem zmiňoval, musel Cruise držet dech až tři minuty, přičemž musel přesvědčovat ostatní na place, že má s free-divingem zkušenosti, že je to bezpečné a že se mu nic nestane. A aby toho nebylo málo, Cruise si navíc sám odřídil i všechny automobilové a motorkové honičky, které patří k absolutní akční špičce. Skvěle natočené, sestříhané, ozvučené, napínavé, s pravými herci, nezpochybnitelný vrchol celého filmu...

...který však přijde příliš brzy. Gradace je totiž jedna z mála věcí, které lze filmu vytknout. Po odzbrojujícím začátku, akčních scénách ve Vídni a v marocké Casablance, působí finální sekvence z Londýna tak nějak obyčejně. Akce to není špatná, to vůbec, jen už zkrátka nebylo čím přebít tu hustou ukrutnost všeho předcházejícího. Další výtku bych měl k padouchovi, kterého sice Sean Harris zvládl ztvárnit s chladnou vypočítavostí (přestože intenzity P. S. Hoffmana z MI 3 nedosahuje) ale jeho motivace je nedotažená, neuvěřitelná a ve špionážních filmech už hodně okoukaná.

Rogue Nation - Interview with Tom Cruise


Rogue Nation - Stunt Featurettes




Mission Impossible – Rogue Nation je dost možná zatím nejlepším dílem celé série. Otázkou je, kolik dalších pokračování Tom Cruise ještě zvládne, případně, kdo by ho v roli Ethana Hunta dokázal nahradit. Ale Cruise zatím vypadá, že u fochu ještě nějaký pátek zůstane, Paramount Pictures totiž nedávno potvrdilo, že se na Mission Impossible 6 už pracuje.

Douťasovo doporučení:
Film pro každého, kdo má rád dobře udělané akční filmy a špionážní thrillery a kdo nechce přijít o to, jak se Tom Cruise pro naši zábavu několikrát skoro zabije. 


8/10
         

pátek 7. srpna 2015

Bojovník

Moc rád bych napsal, že Bojovník je super film, který vás knock-outuje ze sedačky. Ale nemůžu. Gyllenhallův špičkový výkon a dokonalá fyzická proměna působí v takhle průměrném a nezajímavém filmu, který řetězí jedno klišé za druhým, až nepatřičně. A to je opravdu škoda, protože Bojovník byl jeden z filmů, na které jsem se docela těšil.



Mistr světa v polotěžké váze Billy Hope (Jake Gyllenhall) je na vrcholu své kariéry. Avšak jeho styl nechat do sebe mlátit, dokud se nenaštve a v záchvatu vzteku svého soupeře nesejme, se nelíbí jeho manželce Maureen (RachelMcAdams), která se obává o jeho zdraví a artikulační schopnosti. Billyho úspěšná kariéra však vezme za své po její tragické smrti, když je omylem zastřelena při nesmyslné potyčce na charitativním večírku. Billy neví, jak se s novou situací vyrovnat, nezvládá své záchvaty vzteku, prohraje další zápas, napadne rozhodčího, přijde o licenci, o dům, o majetek, a nakonec i o svoji dcerku. Film vás pak na chvilku nechá doufat, že se vyšinutá nezastavitelná mlátička Gyllenhall vydá na krvavou stezku pomsty s cílem najít a rozmlátit na padrť vraha své ženy. Ale místo toho začne Billy zase trénovat. A v tenhle moment se na scéně objeví očekávaný Forest Whitaker, Billyho nový trenér ze zaplivané posilovny, který ho naučí, jak držet ruce nahoře a blokovat rány, což předtím jako mistr světa zjevně nepotřeboval. Film pak pokračuje po tradiční trajektorii sportovních dramat - trénink, trénink, trénink, finální zápas, smíření s rodinou, závěrečné titulky.

Málokdy se mi stane, že by mě film s tak vynikajícími hereckými výkony, tak krutě nebavil. Finální match možná byl po technické a sportovní stránce perfektní, ale po chvíli vás přestane zajímat. Nejen proto, že je jasné, jak to dopadne, ale hlavně proto, že se během filmu nepodařilo vybudovat nějaké základní pnutí mezi soupeři, a to i přesto, že jeho protivník by měl být nepřímo odpovědný za smrt jeho ženy.  Téma životní ztráty a pomsty tak zůstává po celý film po hříchu nevyužito. Smrt Maureen je tak redukována pouze na jakýsi spouštěč, který odstartuje Billyho pád. Výsledek tak působí dosti odcizujícím dojmem, sledujete sice skvěle zahrané charaktery, ale příběh je tak šablonovitý, že se do nich nemůžete nijak vcítit. A bez pořádného vnitřního napětí se tak Bojovník stává jen ubíjející nudou.

Pokud ale existuje jediný důvod, proč Bojovníka vidět, tak je to Jake Gyllenhall. Jeho ztvárnění vymláceného boxera, který stěží dokáže říct souvislou větu, který v záchvatech vzteku rozbíjí vše kolem, ale který zároveň miluje svoji dceru a ženu, na které je existenčně závislý a která udává jeho životu směr, je dokonale přesvědčivé a s vysokou pravděpodobností by mu mohlo vynést jeho druhou oscarovou nominaci (tu první má za roli homosexuálního kovboje ze Zkrocené hory). Gyllenhall kvůli svému předešlému filmu Slídil zhubnul 15 kilo. Jak si tedy dokážete představit, fyzická příprava k tomu, aby se z takového hubeňoura stala hora svalů, musela být extrémně náročná. Dva tříhodinnové tréninky denně po šest měsíců - 3 hodiny boxování, 3 hodiny posilování a 2000 sedlehů. A to každý den. Režisér Antoine Fuqua prý absolvoval velkou část tréninků s ním, aby se dokázal správně naladit na boxerskou vlnu. Zajímavostí je, že původně byla tato hlavní role napsána pro Eminema, který se ale naštěstí rozhodl zaměřit na hudební kariéru a part tak připadl Gyllenhallovi. Bojovník je sice Gyllenhallova one-man-show, ale i ostatní podávají v rámci možností velmi dobré výkony, obzvláště pak Forrest Whitaker, Rachel McAdams a Oona Laurence, která hraje Billyho odcizenou dceru na svůj věk velmi přesvědčivě.



Možná jsem k Bojovníkovi až moc přísný. Na filmových webech si přitom nevede tak špatně. Na IMDb má (pro mě neuvěřitelných) 7,9, na CSFD 77%, skóre diváků na Rotten Tomatoes je také dost vysoké (82%), avšak kritiky zůstávají rozpolcené (58% na Rotten Tomatoes, 57 bodů na Metacritic). Tím vším chci říct, že spoustě lidem se může Bojovník líbit, ale mě osobně zkrátka neoslovil. Jako velkému fanouškovi Jakea Gyllenhalla se mi to těžko říká, ale víc jak čtyřku Bojovníkovi prostě dát nemůžu.

Douťasovo doporučení:
Pokud vám nevadí příběh přes kopírák, a máte rádi box nebo Jakea Gyllenhalla, tak si na Bojovníka zajděte. Třeba vás to bude bavit víc než mě.


4/10    
   

středa 5. srpna 2015

Daleko od hlučícího davu

Daleko od hlučícího davu je druhou filmovou adaptací klasického stejnojmenného románu jednoho z předních britských viktoriánských spisovatelů a básníků Thomase Hardyho. U nás máme toto období více spojeno s díly Charlese Dickense, Jane Austenové a sester Bronteových a Hardyho mnoho lidí nejspíš příliš nezná, což je určitě škoda. Já jsem se k němu a k jeho knihám také dostal teprve teď, když jsem viděl, že se této adaptace překvapivě ujal jeden z mých oblíbených dánských režisérů Thomas Vinterberg.



Hardyho román vyniká nejen nádherným poetickým jazykem a zachycením reálií pastorálního anglického venkova, ale především svou hlavní protagonistkou, nezávislou farmářkou Bathshebou Everdeenovou, jednou ze skutečně prvních feministických literárních postav. Bathsheba totiž zdědila po zesnulém strýci rozlehlou farmu, o kterou je rozhodnuta se sama postarat. Mezitím se o její přízeň uchází rozvážný pasák ovcí Oak, majetný farmář Boldwood a mladý voják Troy. Bathsheba se však své nezávislosti nechce vzdát a všechny mužské jednoho po druhém odmítá. Na těchto základech se pak odvíjí typická love story plná nadějí a zklamání, kterou tu už dál není třeba prozrazovat.     

Knížku mám zatím jen rozečtenou, ale po shlédnutí filmu jsem si nebyl jistý, jestli jsem byl příjemně překvapen, nebo nepatrně zklamán. Daleko od hlučícího davu je krásný film, o tom žádná, příjemný a přítulný jako opuštěné jehňátko. Konvenčně odvyprávěný klasický příběh, který svoji atmosférou evokuje vesnickou idylku, kde největší starostí jsou rozuteklé ovce a nepřikryté stohy obilí před blížící se bouřkou. Což samo o sobě může být pro dnešního diváka zvyklého na HBO koktejl sexu a násilí nesnesitelná nuda, ale právě tato vyklidněnost je hlavním zdroem vnitřní krásy celého filmu, kterou skvěle podtrhává výborná kamera CharlotteChristensenové, která s Vinterbergem spolupracovala i na oscarovou nominací oceněném Honu. Krása jihoanglické krajiny a prostředí velkolepého statku, který by si v ničem nezadal s venkovským šlechtickým sídlem, jsou v jejích obrazech zachyceny opravdu nádherně. Scénáristicky je zde ale trochu vidět přílišná snaha o kompaktnost, o to, aby příběh odsejpal a aby stopáž nepřesáhla dvě hodiny. Nepřiměřeně se tak zkrátilo intro některým postavám, pro jejichž jednání pak postrádáme důvěryhodnou motivaci.  



Carey Mulliganová sice nepatří mezi mé oblíbené herečky, ale musím uznat, že pro roli Bathsheby se hodila skvěle. Podle IMDb prý při natáčení spadla z koně a udělala si vážný otřes mozku, jehož dozvuky trvaly po většinu natáčení. Mulliganová prý na konci přiznala, že jsou scény, které si vůbec nepamatuje, že by natáčela. Belgický herec Matthias Schoenaerts (známý z francouzského filmu Na dřeň, kde si zahrál s Marion Cottillard, nebo z belgické na oscara nominované Býčí šíje) nám sice během filmu nepředvede moc širokou paletu výrazů, ale pro roli stoického Oaka se hodí docela dobře, stejně jako Michael Sheen na neurotického statkáře Boldwooda. Jediným krokem vedle pak bylo obsazení Toma Sturridge jako vojáka svůdníka Troye. Jeho chemie s Mulliganovou vůbec nefunguje a na plátně působí spíš pateticky než neodolatelně či přitažlivě.

Zdrojem mého mírného zklamání bylo jen to, že jsem od Vinterberga čekal trošku víc než řemeslně povedený produkt. Byl to právě Vinterberg, který spolu s Larsem von Trierem sepsal manifest Dogma 95, který měl vytyčit směr nové filmové avantgardě, která by se vzdala používání speciálních efektů, postprodukčně přidávané hudby a zvuku, studiového natáčení, používání extra rekvizit, umělého svícení, žánrových schémat a jiné než ruční kamery. Dodržování těchto pravidel mělo osvobodit autora od požadavků filmových studií a dopřát mu tak větší nezávislost v jeho tvorbě. Hnutí přežilo deset let a v souladu s jeho pravidly vzniklo přes 30 filmů. Vinterberg pak začal točit různé žánry, které však vždy měly blízko k sociálnímu dramatu. Proto bych u něj očekával méně konvence a více invence, i když si nejsem jistý, jestli takto klasický námět vůbec lze nějak inovativněji uchopit.

Filmu rovněž schází jemná ironie Hardyho románu, která se na plátno těžko přenáší, protože je obsažena v originálních popisech jednotlivých situací a postav spíš než v jejich dialozích a jednání. Vinterberg se mohl inspirovat u Scorseseho Věku nevinnosti nebo u Kubrickova Barryho Lyndona, historických kostýmových velkofilmů, ve kterých figuruje odcizený ironický vypravěč, jehož komentáře dodávají potřebnou lehkost a nadhled.
    
Douťasovo doporučení:
Film, pro ty, kteří už jsou přesycení atrakcemi akčních filmů a stupiditou romantických komedií a kteří si chtějí v kině odpočinout u jímavé klasiky.

6/10